Osmnáctileté Buchty
Osmnáctileté Buchty
Zatímco Beatles se k prvnímu celovečernímu filmu dopracovali už ve věku služebně předškolním, Buchty a loutky si musely počkat na plnoletost. Ale aby to celé nebylo zbytečně přehledné, jmenuje se celovečerní dokument režiséra Tomáše Petráně Sedmnáct; číslovka totiž odkazuje ke stáří souboru ve chvíli natáčení. Premiéra se v každém případě konala v pražském kině Světozor začátkem února 2010 a zaplněný sál (marně vzpomínám, kdy jsem naposledy viděl v kině tolik lidí) si v přátelské atmosféře dosyta užíval svébytnou buchtovskou poetiku, přenesenou na stříbrné plátno s invencí a viditelným srozuměním.
Sedmnáct má ke klasickému dokumentu stejně daleko, jako mají daleko Buchty a loutky ke klasickému loutkovému divadlu. Půldruhahodinový film sice podává základní informace o tom, jak se dali členové souboru dohromady, jak vymýšleli název a ukazuje také několik záběrů z blíže neurčených divadelních představení, těžiště a hlavní síla však spočívá v hravé koláži střípků rozhovorů a úvah (či s nadhledem a jen napůl vážně sdělovaného mudrování), hraných výstupů, momentek ze zákulisí a pamětnických amatérských záběrů. Vše se valí napřeskáčku, vynalézavě a v překotném tempu, prokládáno nejrůznějšími „náladotvorně“ obrazovými citacemi, které sice s Buchtami, loutkami ani s divadlem nesouvisejí, zato však působí velmi buchtovsky. Pro konkrétnější představu: v jedné z úvodních sekvencí se kupříkladu osádka nasouká do své divadelní dodávky a ta pak pomocí přiznaně primitivního filmového triku heroicky poletuje mezi oblaky a pochodujícími tučňáky. Takováto absurdně dětinská, přitom ale docela vynalézavá scénka by mohla být v jen trochu upravené podobě součástí kterékoli řádné inscenace Buchet a loutek.
Cestování, přesněji řečeno nekonečné objíždění „štací“ je ostatně jedním z leitmotivů celého filmu – spolu s úzce souvisejícím tématem neméně nekonečné přetlačované mezi chutí dělat divadlo po svém a narůstající únavou i opotřebováním materiálu. V této souvislosti se také objevuje jakýsi refrén v podobě scén, v nichž jednotliví členové B&L postupně odolávají personifikovanému pokušení nechat svého divadla a jít jinam za lepším. V tomto bodu se bohužel tvůrci dopustili trochu zbytečné prvoplánovosti, je to však výjimka – celkově máme co do činění s dílem velmi neokázalým, které se jakékoli samožernosti a názornosti vyhýbá velkým obloukem.
Předností Sedmnácti je i vysoká míra „samonosnosti“. Film sice primárně nabízí neortodoxní pohled za kulisy divadelního souboru, lze si jej však velmi dobře užít i „jen tak“, coby vtipnou, chytrou a lehce surreálnou podívanou. Příznivci Buchet a loutek mají sice při jeho sledování náskok, pro všechny ostatní ale může být nečekaně vstřícnou nabídkou k seznámení s (nejen) divadelní poetikou, která dlouhodobě patří k tomu nejsympatičtějšímu, co české divadlo nabízí.
Vladimír Mikulka
Zatímco Beatles se k prvnímu celovečernímu filmu dopracovali už ve věku služebně předškolním, Buchty a loutky si musely počkat na plnoletost. Ale aby to celé nebylo zbytečně přehledné, jmenuje se celovečerní dokument režiséra Tomáše Petráně Sedmnáct; číslovka totiž odkazuje ke stáří souboru ve chvíli natáčení. Premiéra se v každém případě konala v pražském kině Světozor začátkem února 2010 a zaplněný sál (marně vzpomínám, kdy jsem naposledy viděl v kině tolik lidí) si v přátelské atmosféře dosyta užíval svébytnou buchtovskou poetiku, přenesenou na stříbrné plátno s invencí a viditelným srozuměním.
Sedmnáct má ke klasickému dokumentu stejně daleko, jako mají daleko Buchty a loutky ke klasickému loutkovému divadlu. Půldruhahodinový film sice podává základní informace o tom, jak se dali členové souboru dohromady, jak vymýšleli název a ukazuje také několik záběrů z blíže neurčených divadelních představení, těžiště a hlavní síla však spočívá v hravé koláži střípků rozhovorů a úvah (či s nadhledem a jen napůl vážně sdělovaného mudrování), hraných výstupů, momentek ze zákulisí a pamětnických amatérských záběrů. Vše se valí napřeskáčku, vynalézavě a v překotném tempu, prokládáno nejrůznějšími „náladotvorně“ obrazovými citacemi, které sice s Buchtami, loutkami ani s divadlem nesouvisejí, zato však působí velmi buchtovsky. Pro konkrétnější představu: v jedné z úvodních sekvencí se kupříkladu osádka nasouká do své divadelní dodávky a ta pak pomocí přiznaně primitivního filmového triku heroicky poletuje mezi oblaky a pochodujícími tučňáky. Takováto absurdně dětinská, přitom ale docela vynalézavá scénka by mohla být v jen trochu upravené podobě součástí kterékoli řádné inscenace Buchet a loutek.
Cestování, přesněji řečeno nekonečné objíždění „štací“ je ostatně jedním z leitmotivů celého filmu – spolu s úzce souvisejícím tématem neméně nekonečné přetlačované mezi chutí dělat divadlo po svém a narůstající únavou i opotřebováním materiálu. V této souvislosti se také objevuje jakýsi refrén v podobě scén, v nichž jednotliví členové B&L postupně odolávají personifikovanému pokušení nechat svého divadla a jít jinam za lepším. V tomto bodu se bohužel tvůrci dopustili trochu zbytečné prvoplánovosti, je to však výjimka – celkově máme co do činění s dílem velmi neokázalým, které se jakékoli samožernosti a názornosti vyhýbá velkým obloukem.
Předností Sedmnácti je i vysoká míra „samonosnosti“. Film sice primárně nabízí neortodoxní pohled za kulisy divadelního souboru, lze si jej však velmi dobře užít i „jen tak“, coby vtipnou, chytrou a lehce surreálnou podívanou. Příznivci Buchet a loutek mají sice při jeho sledování náskok, pro všechny ostatní ale může být nečekaně vstřícnou nabídkou k seznámení s (nejen) divadelní poetikou, která dlouhodobě patří k tomu nejsympatičtějšímu, co české divadlo nabízí.
Vladimír Mikulka
| Související recenze | |
|---|---|
| Buchty a loutky přežily pubertu | Tomáš Kůs |
| Osmnáctileté Buchty | Vladimír Mikulka, Divadelní noviny |
